„My jsme tu budovu mapovali od 90. let. To se ještě ani nevědělo, že budova bude zbořena. Máme zde zachráněné knížky, které jsou z roku 1991. Průběžně jsme dokumentovali fotografiemi – nezávisle na muzeu. Nyní, když budova byla zbořena nebo se začala bourat, tak jsme se rozhodli, že jí uděláme výstavu,“ uvedl za Spolek přátel galerie Jan Homolka.
Výstava má především ukázat, jak budova žila. Proto jsou zde vystaveny fotografie profesorů, studentská tabla, třídní knihy, učebnice a podobné předměty připomínající každodenní studentský život. Také většina návštěvníků vernisáže budovu Rudolfina pamatovala ze svých školních let a proto někteří mohli přidat také osobní vzpomínku.
„Bylo to období, kdy ještě nebylo úplně vhodné nosit delší vlasy. Takže to byl neustálý boj s našimi učiteli. Byl takový nepsaný předpis, že vlasy musí končit 3 cm nad límcem. Vzpomínám si, že v té době jsme přestali nosit košile a nosili jsme trika, abychom alespoň ty dva cm vyhráli,“ zavzpomínal Václav Jakl.
„Když tam vidím fotku z Majálesu v 65. roce - tak jsem se také zúčastnil toho Majálesu. A skutečně to byl první a poslední Majáles. Musím říci, že je škoda, že tato tradice dál třeba nepokračovala, ani tedy už v dnešní době, kdy je to možné,“ taktéž přidal vzpomínku návštěvník vernisáže.
„Jsem tam strávil prakticky celý život. Až v poslední době, kdy se to rozbilo, jsme to museli opustit. Začal jsem tam pracovat a nyní konečně končím. Zážitků tam bylo skutečně moc, o některých se nedá ani vykládat, ale bylo to pěkné. Je škoda, že to nevydrželo, ale nedá se nic dělat,“ uvedl další návštěvník.
