Mariánské Lázně, středa 30. srpna 1933, po deváté hodině večerní. Dva bezohlední a všeho schopní ničemové potichu stoupají po ukradeném žebříku k pokoji s rozsvíceným oknem ve druhém poschodí vily Edelweiss. V místnosti u psacího stolu sedí a navzdory pokročilé denní době stále pilně pracuje německý filozof, emigrant, humanista a zapřisáhlý odpůrce nacismu profesor Theodor Lessing. Zločinci přes okno zamíří na nic netušícího vědce. Vrazi indoktrinovaní zvrhlou ideologií, ale především motivováni mimořádně lákavou vidinou tučné odměny nezaváhají a ve zlomku vteřiny perfektně odvedou špinavou práci. Ticho nastupující noci protnou jako úder hromu hlasitá třesknutí dvou rychle po sobě následujících výstřelů. Současně s padajícími střepy roztříštěných okenních tabulek se hroutí i postava uvnitř místnosti. Projektily neomylně nacházejí svůj cíl a působí Theodoru Lessingovi fatální zranění na hlavě. Náruč smrti se před nevinnou obětí nemilosrdně otevírá! Hodinu po půlnoci 31. srpna 1933 prohrává hannoverský profesor svůj poslední boj.
Zrána 31. srpna vydává tisková agentura ČTK o události lakonický komentář, jenž končí konstatováním, že v pátrání po vrazích se pokračuje. Kdo však byli pachatelé tohoto amorálního činu a jaké pohnutky je vedly k jeho vykonání? Odpovědi na tyto otázky úzce souvisí s osobností zavražděného.
Budoucí profesor Lessing se narodil počátkem února roku 1872 v Hannoveru jako Theodor Lewy do rodiny židovského lékaře. Po maturitě ho otec nasměroval ke studiu medicíny na univerzitách ve Freiburgu, Bonnu a Mnichově. Již v této době ovšem mladý Theodor inklinoval k literatuře a filozofii. Z obdivu k německému básníkovi, publicistovi, dramatikovi a filozofovi 18. století, Gottholdu Ephraimu Lessingovi, přijal právě příjmení Lessing, které ho následně provázelo po většinu jeho vědecké kariéry a ostatně i zbytek života. Židovský původ a blízkost k myšlenkám sociální demokracie mu ve vilémovském císařském Německu zavíraly dveře v dalším profesním růstu. Teprve roku 1905 se díky sňatku s dívkou z vysoce postavené aristokratické rodiny, jež byla vzdáleně spřízněna s panovnickým rodem, začalo pro Lessinga blýskat na lepší časy. O tři roky později se habilituje jakožto docent na Vysoké škole technické v Hannoveru a naplno se začíná věnovat filozofické práci, v níž je významně ovlivněn např. kulturním kriticismem Friedricha Nietzscheho. Vlastní filosofii pak označuje jako tzv. "aktivismus" neboli filosofii činu. Odmítá existenci zákonitostí v lidském jednání, obrací se proti technické civilizaci a mýtu její racionálnosti. Největší proslulost získává jednou ze svých pozdějších prací, a sice knihou „Židovská sebenenávist" z roku 1930, v níž se pokouší analyzovat, proč někteří Židé inklinují k antisemitským postojům.
V roli frontového lékaře projde peklem první světové války, které ho ještě více utvrdí v protiválečných a antimilitaristických postojích. V poválečném období ostře vystupuje proti německým militaristickým kruhům i osobě prezidenta, maršála Hindenburga, jenž je v jeho očích jejich hlavním reprezentantem. Radikálně nacionalističtí studenti Lessingovy přednášky bojkotují, profesor raději opouští univerzitu a cítí, že se nad ním začínají stahovat mračna. Po nástupu nacistů k moci v lednu 1933 krize vrcholí. V noci z 5. na 6. března prohledají a zdemolují profesorův byt členové oddílu SA. O týden později prchá ve zjitřené atmosféře Theodor Lessing i s manželkou do Československa, jediného zbývajícího ostrůvku demokracie v neklidné střední Evropě.
V emigraci se záhy řadí k nejvýraznějším odpůrcům nacistů. Po krátkém pobytu v Praze se stěhuje do Mariánských Lázní, kde nachází útočiště ve vile Edelweiss na konci tehdejší ulice U Lesního pramene (dnešní Třebízského). V srpnu 1933 v rozhovoru pro anglický list Manchester Guardian trpce konstatuje „z mírového německého spisovatele jsem se stal uprchlíkem. Každý obranný pokus by moji situaci ještě zhoršil. Tomu, že jsem ještě naživu, vděčím několika laskavým přátelům. Jsem Němec a chci jím zůstat, jsem Žid a chci jím zůstat, jsem socialista a chci jím zůstat. Vše, co jsem kdy napsal, jsem podepsal svým jménem. Bojuji za spravedlnost proti své vlastní zemi, kterou miluji."
V závěru měsíce odjíždí do Prahy, aby na mezinárodním sionistickém kongresu pronesl svůj poslední referát. Je zde přáteli varován před možným útokem ze strany represivních složek Třetí říše. Dobře míněné rady Lessing statečně odbyde slovy „nenávidí-li mne, alespoň jasně vidím, že jednám dobře. A pak. Jsem ve skvělé společnosti. Vždyť stejně tak útočí na Manna, Einsteina, Brechta, Stefana Zweiga, Remarqua." V úterý 29. srpna se Lessing vrací do Mariánských Lázní. Jistá lehkovážnost však vůbec není na místě. Neúprosný osud v podobě dvou atentátníků, již jednou trestaného, nevzdělaného a věčně nezaměstnaného Rudolfa Maxe Eckerta a jeho zlovolného kumpána Rudolfa Zischky, ho očekává. Poté, co ztroskotá původně plánované profesorovo násilné odvlečení zpět do Německa, je na poradě v bavorském Tirschenreuthu vynesen smrtící ortel, jehož se Eckert s Zischkou v noci z 30. na 31. srpna zhostí s umem a lehkostí profesionálních zabijáků. Ihned po spáchání odporného činu mizí oba vrahové v bezpečí za německými hranicemi, kde jsou záhy veřejně oslavováni a velebeni dokonce samotným ministrem propagandy Třetí říše Josephem Goebbelsem. Dle sdělení štvavého nacistického týdeníku Der Stürmer se dočkají i slíbené peněžité odměny ve výši 80 000 marek. Pátrání československých policejních orgánů i veškeré snahy o vydání uniknuvších pachatelů vychází vniveč. V neděli 3. září proběhne za účasti mnohatisícového davu na mariánskolázeňském židovském hřbitově profesorův pohřeb. Pocity roztrpčení i obav z budoucího konání hitlerovského Německa zůstávají.
Zdá se, že spravedlnost v tomto případě vskutku až příliš přivírá oči. Boží mlýny ovšem nepřestávají mlít. Krátce po skončení druhé světové války se bleskově rozjíždí nové kolo vyšetřování. V pátek 30. 8. 1946, přesně v den 13. výročí vraždy, je Rudolf Max Eckert odsouzen k 18 letům žaláře, z nichž si po dvou amnestiích, které mu trest podstatně zkrátily, odsedí v borské věznici celkem 13 roků. Druhý z atentátníků se světské spravedlnosti nedočká, neboť jeho stopa mizí v průběhu druhého globálního konfliktu kdesi na východní frontě. V srpnu 1958, u příležitosti 25. výročí profesorova zavraždění, je na domě v Třebízského ulici slavnostně odhalena pamětní deska. Na podzim téhož roku je do Německé spolkové republiky po odpykání dvou třetin svého trestu vydán Rudolf Max Eckert. Příběh se uzavírá.
Článek zpracoval chebský historik PhDr. Tomáš Dostál.
Zdroj: Michaela Matznerová, Miluju lázně
