Její držitelkou se stala in memoriam kunsthistorička a významná osobnost města paní Zdeňka Čepeláková.
Setkáním za účasti vedení města, hostů z oblasti umění a historie, kolegů, přátel a veřejnosti provázela moderátorka Zlata Kinská. Ta vyzvala na začátku přítomné k uctění památky nedávno zesnulého kolegy paní Čepelákové Jaroslava Fialu minutou ticha. Poté vystoupili hosté, kteří zavzpomínali na osobu, která pro město a jeho historii vykonala mnohé.
Páter Marek Hric, který paní Čepelákovou vyprovázel na její poslední cestě, vzpomněl na řadu setkání. Promluvil o ženě, která žila v pravdě a pokoře, přičemž často pomáhala radou a souvislostmi při práci na farním archivu.
Místostarostka Kateřina Domalípová poděkovala za její pomoc při záchraně řady kulturních památek města, bývalý starosta Jan Bureš pak připomněl její velký kredit i za hranicemi. Zmínil její nechuť mluvit o své osobě a naopak velké zaujetí pro historii, včetně znovuobjevení významu ostrovského porcelánu.
Ředitel karlovarské Galerie umění Jan Samec přiblížil své začátky, kdy s paní Čepelákovou sdílel jednu kancelář a zdůraznil její pokoru vůči oboru, kterému se věnovala. Předal zmíněné ocenění synovi Zdeňky Čepelákové Jiřímu. Ke gratulantům k ceně se přidal také starosta města Pavel Čekan, který poděkoval za činnost paní Čepelákové.
Syn Jiří popsal rok 1986, kdy se jeho maminka podílela na výstavě, tehdejším režimem nepohodlnému Olbramu Zoubkovi, v Letohrádku. Byla na udání a pokyn stranických orgánů vyhozena z práce, kam přesto zdarma docházela a pracovala. Pohovořil také o její skromnosti a zaujetí pro historii a umění. K ceně Jiřího Kohoutka, která má upozornit na neutěšenou situaci v legislativě a postavení českých muzeí, uvedl na závěr přání. Aby se situace v oboru zlepšila a tato cena nemusela být udělována.
Na 40 let, během kterých s paní Čepelákovou spolupracovala, vzpomněla současná kurátorka sbírek Božena Vachudová. Ocenila především její víru v humanistickou stránku člověka a její přístup obecně k lidem.
O hudební část vzpomínkového odpoledne se postaralo komorní trio Piacere ve složení příčná flétna Michaela Petrová, klarinet Bohumila Trachtová a violoncello Hana Janoušková.
Na závěr pak promluvila předsedkyně Spolku přátel města Ostrova, u jehož zrodu paní Čepeláková stála. Připomněla mimořádný význam své předchůdkyně, záchranu řady památek, včetně pohřební kaple sv. Anny, její překlady starých listin a kronik a především zásluhu na vznik unikátní sbírky zaniklé ostrovské porcelánky PULS. Na závěr byl promítán krátký dokument.
I po skončení oficiální části programu bylo možné s řadou návštěvníků zavzpomínat na tuto mimořádnou osobnost města Ostrova.
„První mi naskočí laskavá bytost, potom dál samozřejmě to, co dělala pro město a to, co dělala pro umění v Ostrově. Vlastně první výstava, které jsem se zúčastnil v letohrádku, byla výstava umění v Ostrově, kterou uspořádala a kde od církevního umění až po současnost představila všechno, co tu bylo. No a já jsem tenkrát vyfotografoval jednak Madonku na plakát a jednak jsem vyfotografoval záběry černobílé z ostrovských zákoutí, takže to tam vystavila taky. Takže to bylo moje první vystoupení, které iniciovala paní Čepeláková. No a potom celých, můžu říci, 50 let následovala vzájemná spolupráce. Zahajovala výstavu nejenom mně, ale Pavlovi Knapkovi, Františkovi Štekrovi a ostatním výtvarníkům. Takže pro nás to byla taková bytost, bez které my bychom vůbec nemohli fungovat. Co všechno ona dokázala říct o tom umění, co prostudovala. A kromě té muzejní činnosti, která tady dneska byla vzpomenuta, tak se věnovala výtvarnému umění, které tady moc dneska nezaznělo. Jezdila do Rastattu, uspořádala tam výstavu vzájemnou - ostrovští výtvarníci a rastattští. Takže prostě dělala takové věci, které by nikdo, ani na to si nevzpomněl, že by byly možné,“ popsal fotograf Bořivoj Hořínek.
A přidal doušku s poděkováním na závěr.
„Moc a moc děkuji, protože to byla nejkrásnější bytost, kterou jsme tady v Ostrově poznali,“ dodal.
„Jelikož jsme vlastně začínali s Bořivojem Hořínkem i Frantou Štekrem společně, tak jsme i společně sdíleli její ochrannou ruku a takové velmi citlivé komentování. Nechci říct vedení, to určitě ne, ale ona byla velmi otevřená a dovedla dát jemně najevo, kudy jdeme a byla nám vždy k dispozici. A vzpomínám velmi rád i na to, jak jsme tam chodili bezdůvodně jen tak si popovídat anebo jsme jí pomáhali s instalací, protože tam někdy byla opravdu třeba i v těch chladných podmínkách úplně sama na tu instalaci. No, když jsem dneska poslouchal tu slavnost, tak se mi vybavily vždy ty její věty. Kdykoliv ji někdo chválil, tak ho buď přerušila, nebo dodatečně komentovala: „To bylo hrozné, nekrolog, nekrolog.“ Neměla to ráda. To by opravdu nevím, jak by to snášela. Ale ještě jeden její výrok miluji, a sice: „Jde to, jako když hrom bije.“ To bylo, když jsme instalovali a začalo nám to jít od ruky. Jinak, co mám říct víc? Byli jsme její oblíbenci. Měla pro nás pozorné porozumění a byla nám obrovským vzorem, obrovským vzorem jako člověk ve všech sférách. A jestli přát něco městu Ostrovu, tak víc takových osobností. Kromě toho, že bych si přál, aby se vrátili chocholouši do Ostrova, se kterými jsem tady strávil mládí, tak paní Čepelákových co nejvíc. A lidí, kteří by ctili kontinuitu jako ona. Kontinuita je kouzelné slovo, které je nesmírně důležité pro všechny civilizace. Ona to dovedla propojovat lidi, propojovat epochy, často protichůdné,“ vyznal svůj obdiv výtvarník Pavel Knapek.
Mistní badatel a patriot Jiří Lázinka, autor deseti knih se během rozhovoru skláněl před hlubokými znalostmi a přehledem paní Čepelákové.
„To byla zlatá osoba a kdykoliv jsem se jí na něco zeptal a něco jsem potřeboval vědět - ona všechno věděla. Já jsem jenom potřeboval jednu listinu, kde je, ve kterém archívu a ona mi říká:„Ta je v Jindřichovicích, na zámku.“ Že je ona (listina). Mně se nestalo, a to jsme to, že by se někdy stalo, že by něco nevěděla. Já teď, když něco napíšu, tak mi chybí, že já jsem vždycky něco napsal, pak šel jsem k ní a mi jsme to probrali. Ona mi řekla, co není dobré nebo tak. Pak mi to ještě učesala a dobré. Víte sám, že máte málo lidí, s kterými si můžete povídat hodiny. Ale byla to fakt úžasná osoba,“ uzavřel Lázinka.
Ve Dvoraně ostrovského zámku zůstává k vidění výstava části sbírky porcelánky značky PULS. Výroba skončila těsně po druhé světové válce a již nikdy nebyla obnovena. Celá sbírka čítá v současné době na 700 předmětů.
