"Když začal covid, tak to byla větší bublina, než se skutečně odehrávalo. Z pohledu záchranáře – my jsme se hodně báli, používali jsme ochranné pomůcky, kdykoliv bylo třeba. Byla to pro nás úplná novinka, začínali jsme s tím. Na jaře těch případů nebylo tolik. Na podzim jsme pochopili, že to začne houstnout a bude toho mnohem více. V současnosti situace dost překonala naše představy. Svým způsobem se podobá těm mediálním zprávám z nejpostiženějších regionů, které byly na jaře, jako Itálie apod. Oni lidé nemusejí umírat na chodbách nemocnic na to, aby to bylo dost dramatické pro personál. A v tuto chvíli to tak je. Vnímám to jako velmi dramatické, ale na druhou stranu už se toho nebojíme. Umíme s tím bojovat. Celá situace s tím přináší jiné problémy. Problémy s naší psychohygienou, abychom zvládali pracovní zátěž, která je enormní. Pracoval jsem na různých pracovištích pod velkou zátěží, jsem na to zvyklý, ale toto předčilo má očekávání - všechna," uvedl sokolovský záchranář Roman Sýkora.
"Nikdo nevěděl, co to je. Nevěděli jsme, co to udělá s tělem, s organismem. Prostě jsme nevěděli vůbec, co to je. Báli jsme se toho, strašně. Já jsem v první vlně odsunula i své malé dítě, které jsem neviděla šest týdnů, ke svým rodičům, abych nenakazila své staré rodiče," vzpomněla na první vlnu v roce 2020 staniční sestra chebské Interny Václava Margrafová.
"Onemocnění covid-19 stále ukazuje, že na síle přibývá. Myslím si, že první zkušenosti, které jsme s ventilací a s těmi těžkými stavy, učinili – někdy březen, duben, tak rozhodně se nedají srovnat s vlnou říjen, listopad a bohužel nyní ta zátěž zdravotnického zařízení – stonání lidí, ale hlavně věková skladba je velmi odlišná a velmi zásadní," srovnala vývoj situace primářka karlovarské Emergency Dagmar Uhlíková.
Rok zkušeností s virem covid-19 dalo za pravdu těm, kteří varovali před jeho silou a nevypočitatelností.
"Ze začátku jsme měli spoustu bezpříznakových lidí, celé rodiny měly i ten původní kmen viru a nic moc se nedělo. První velké obavy se objevily, když začali stonat rodinní příslušníci a když jsem poznal, že někdo zemřel. Např. na Zdravotnické záchranné službě Karlovarského kraje už máme i oběti covidu a je to naprosto strašná situace, která člověka vysloveně sklíčí. Tím druhým bodem je to, že ani tak ta práce v terénu mě neskličuje, protože hodně pacientů ponecháme doma na místě. Hodně pacientů odvezeme. Nemocnice je od nás přebírají či je na místě zaintubujeme a převezeme do nemocnice. Spolupráce funguje perfektně. Nejtěžší momenty pro mě jsou při práci na ARO, na lůžkách, kdy pacienti jsou můj ročník, nestonají dobře nebo umírají. Pro mě je to jako profesně hodně nepříjemná situace. Na druhou stranu musím říci a vyjádřit obrovský obdiv personálu, co je na intenzivní péči, konkrétně v Karlovarském kraji, protože přesto, jaká je ta situace skličující, bezútěšná, tak lidé i sem tam zažertují, atmosféra je dobrá, pořád jsme naladěni bojovně. Ale už je toho dost, už je to dlouhé," popsal boj Sýkora.
A srovnávat covid-19 s jinými nemocemi lze jen těžko, přiznávají i profesionálové.
"Ten covid je jiný v tom, že vidíme, jak lidé nemohou dýchat, jak se dusí, to je pro nás to nejhorší. Na to jsme zvyklí nebyli. Viděli jsme spoustu úmrtí, nemocí – rakovina, kardiacké choroby, jakékoliv interní záležitosti, ale nikdy jsme neviděli člověka, jak se dusí. To nás docela otřáslo," přiblížila Margrafová.
"Jsou chvíle, kdy stačí přiložit klasickou masku s kyslíkem, vytočit na max. průtok. Pak jsou již indikace, kdy musíte zajistit dýchací cesty a napojit pacienta na umělou plicní ventilaci," doplnila smutné zkušenosti Uhlíková.
"Utkvěl mi v paměti jeden příběh naší pacientky, která přišla na interní ambulanci sama s manželem, že má kašel a teploty. Udělaly se testy a paní dali k nám na oddělení k hospitalizaci, protože měla pozitivní test na covid. Paní za dva dny umřela, což bylo pro mě osobně – na tuto paní nikdy nezapomenu," přidala varující příklad Margrafová.
"Záchranáři v sanitkách bez lékařů se setkávají s celým spektrem šíře příznaků od pacientů, kteří mají banální obtíže, ale mají velký strach. Objevují se i takové strachy, že mají strach, že se na ně nedostane místo v nemocnici a včas si volají. Naopak se zase záchranáři setkávají s pacienty, kteří dlouho čekají než si zavolají záchranku a jsou velmi těžce dušní a dovolávají si např. lékaře zdravotnické záchranné služby. V poslední době se jako lékař setkávám se stavy, které jsou kritičtější než v minulosti. Pacienti mají dekompenzované srdeční selhání na podkladě covidu nebo mají vysloveně covidovou pneumonii s těžkou, kritickou dušností. Pro nás lékaře je to obtížné, zda máme v terénu pacienty intubovat a napojovat na umělou plicní ventilaci či to s nimi vydržet až do nemocnice, kde dostávají High Flow Nasal Oxygen, který tu situaci může ještě zásadně zvrátit. Je to takové trošku jiné, než to bylo v minulosti. Na druhou stranu určitá selekce, na kterou jsme nebyli zvyklí v minulosti, již zde probíhá. Už o tom mluvil náš kolega ze Sokolova. Spousta pacientů, kteří by byli ještě před rokem napojováni na umělou plicní ventilaci a bojovalo se o ně, tak nyní i se znalostí toho, jakou mají prognózu – že to prakticky nemá smysl, tak se např. co nejdéle drží na tom High Flow Nasal Oxygen za pomoci třeba ještě opiátu, aby se zklidnilo dýchání a čeká se, jak to zvládnou. Takovému etickému rozhodování jsme nebyli vystaveni. Nyní se s tím učíme pracovat. Chtěl bych říci, že ta péče není nikomu odepřena. Snažíme se případy perfektně odlišit, kdo podstoupí celé to martyrium intenzivní péče s umělou plicní ventilací. Snažíme se vyhnout tomu, abychom nedělali tzv. zbytečnou péči. Pro to existuje již v anglické terminologii full-time treatment, u některých pacientů s těžkými komorbiditami a vysokým věkem to skutečně smysl nemá. Ale v minulosti věk nebyl tak diskvalifikujícím kritériem, které se teď začíná objevovat," vysvětlil Sýkora.
"Struktura pacientů se změnila od podzimu. Na podzim to byli občané 80, 85, 90 let. Poslední dva měsíce to jsou lidé, kterým je 50, 45, 40. Covid vůbec neřeší, zda člověk je starý a nemocný nebo mladý a zdatný bez chorob. Občas to skosí všechno najednou. Říkám to takto natvrdo, ale tak to prostě my vnímáme," neskrývala obavy Margrafová.
Situace s dlouhotrvajícím lockdownem má obrovský dopad na celou společnost. Ale dokud nezačne opravdu každý sám u sebe, je jen malá šance na jeho rychlé zvládnutí.
"Asi je třeba začít u každého zvlášť. Opravdu se chovat uvědoměle, minimalizovat riziko, proočkovanost má svůj smysl. A nějak se snažit, ač je to dlouhá doba, restrikce nemáme nikdo rád, já jako typická žena vnímám špatně, že nemohu ke kadeřnici, nicméně si myslím, že smysl to má. A obzvlášť to má smysl ve chvíli, kdy na lůžkách intenzivní péče a na lůžkách nemocnic neleží seniorská populace, ale mladí, doposud zdraví jedinci, kteří bojují o život," potvrdila nezbytnost osobní odpovědnosti všech Uhlíková.
"Já si myslím, že určitě pomůže očkování, to si myslím jednoznačně – určitě pomůže očkování a hlavně lidé by měli být trošku ohleduplní. Ohleduplní v tom, aby nosili roušky, chovali se k sobě slušně. Spousta lidí je podrážděných a nervózních. Mrzí mě, že když jdu nakoupit a vidím důchodce, jak jdou s rouškou pod nosem či pod bradou, to mě úplně může zevnitř roztrhat a jsem naštvaná potom," dodala Margrafová.
A dodala doporučení směrem ke všem, kteří stále vnímají situaci pouze z pohledu omezení jejich možností běžného života.
"Za poslední týden nás zdravotníky nejvíce zlomilo to, že nám tady na odděleních umírají lidé, rodinní příslušníci našich rodin, o které se staráme a vlastně jsme jejich dcery, synové a musíme se koukat na to, jak nám umírají příbuzní. Umírají příbuzní i vám, tak lidé dávejte na sebe pozor a opravdu mějte roušky na těch papulkách," poprosila Margrafová.
V Karlovarském kraji zemřelo na covid-19 k pátku 19. února celkem 1011 lidí.
