V Městském domě kultury šije aranžérka Marie Tlamková roušky z bílého plátna pro zaměstnance kulturního stánku, ale také pro Asistenty prevence kriminality a potřeby města Sokolova.
V krejčovské Chráněné dílně zase „úřaduje“ Monika Malinovská. Pod jejíma rukama vznikají jak bílé roušky, tak barevné pro děti, ale také se experimentuje s všíváním filtrů a sáčků z vysavačů.
„Tady mám udělané nástřihy, zde se to asi 2 – 3 mm zahne nadvakrát, aby se to nepáralo, zažehlí se to a podle nástřihů se to opět zažehlí a následně se to pak již opatrně skládá. Zde je ten nástřih, takže jen k tomu nástřihu a zažehlit. Poté se opět vezme ten větší nástřih, celé se to otočí, zažehlí. Zažehlený se zase přehne k nástřihu – jako harmonika. Jak dlouho trvá jedna? Já jsem to neměřila, ale i s tím zažehlením takových 15 – 20 minut. Než se to nastřihne, přeměří. Zvládne to i doma někdo udělat? Určitě, není to nic těžkého. Pokud umí rovně šít, tak určitě. Musí to být 100% bavlna, aby se to dalo vyvařit. Konce se vždy zapošijí – tyto dva zahnuté, vždy se zapošijí na stroji a na ten bok se dá poté páska. A když někdo nemá stroj? Jde to, prodávají pak ještě lepidlo na textil. Tak ještě tím lepidlem by to také šlo, myslím si. Pak by to ale nešlo vyvařit? To by byl potom asi problém. Či, zda zvládnou šít ručně, ale to by potom netrvalo 20 minut. S tou páskou by to bylo opravdu na dlouho. Se strojem je to přeci jen jednodušší. Pak pásku, přehnu napůl, narovnám, vložím, zahnu, sešpendlím a otočím,“ vedla rozhovor s redaktorem během práce paní Malinovská.
Běžné roušky se připravují ze čtverce látky o rozměrech zhruba dvacet na dvacet centimetrů, u dětské varianty lze rozměry upravit podle věku, častý je rozměr strany patnáct až šestnáct centimetrů. K nim je třeba připevnit hotové či ušité šňůrky. Různé gumičky nejsou vhodné, protože je nelze vyvařit.
