Dvaadvacátý adventní den, tedy čtvrtá neděle adventní, je dnem cílevědomosti a vytrvalosti. Nervní a roztěkané jedenadvacáté století jako by v nás ještě víc podporovalo naši nesoustředěnost, netrpělivost a životní roztržitost. Opravdu trháme své životy na kousky a postrádáme celky, skoro jako kdybychom je už ani nedokázali skládat.
Říkává se, že u posledního soudu bude člověku k dobru přičteno jen to, co dokončí. Chtěl bych, mám v plánu, pracuju na, mým snem je - nic z toho neobstojí. Nešvarem doby je všeho se pouze dotýkat a máloco dokončit, dotáhnout do konce. Největší kumštýři mají tu krásnou schopnost – a já jim ji závidím celý svůj život – propadnout se do tvorby, přestat vnímat okolí, chlad i hlad a na hranici sebezáhuby dovést dílo až do konce – a pak padnout vyčerpáním. Tak daleko ovšem zacházet netřeba. Ono vlastně pro začátek docela stačí zařadit si dokončování věcí někam do horních řádek našich osobních priorit. A pak vytrvat.
Každý k finalizaci svých projektů a naplňování plánů a snů přistupujeme jinak. Já osobně jsem typ chaotického těžkotonážního motýla, který zběsile dusá od jedné práce ke druhé, a všechny je přibližuje konci spíše zmatečně než koncepčně. Ale dokončit záměr je pro mě bytostně důležité. Jednu věc dnes ale dokončíme tak jako tak. Zapálíme poslední svíčku na adventním věnci, svíčku, která je symbolem klidu a štěstí. Čtyři plamínky nám říkají – mnohé je dokončeno, ale trocha práce na sobě samém nás ještě čeká. Letos konkrétně ještě pět dní, pět šancí zamyslet se a něco pro sebe i druhé udělat.
Rostislav Křivánek
