Například jistý Miloš J., někdejší můj šikovný kolega u České pošty, mi jednou, to jsme ještě byli u tzv. vlakovky, až topograficky detailně líčil své krajně účelné, takřka propočítané pobíhání tím fascinujícím městem, kde se vyznal, jako by byl místní. „A pak, Ivoši, vždy mezi domy nahoru. Ale prosmeknout se zase dolů uličkou. Potom…“
Asi dorazil k milence? Už nevím, už si to nepamatuji a spíš měl stále stejnou partnerku, skvělou Evu Vlčkovou, společnou naši kolegyni.
Jak jsem Milošovi naslouchal, tak mi ani v nejmenším nevadila optika mírné podroušenosti tohoto belmondovského elegána, ba playboye, kterým bez debaty byl; a krapet jsem mu záviděl. Byl jako muž z Ria. A já se ptal sám sebe: „Proč tam taky víc nejezdím?“
A hle, byl jsem vyslyšen - a jeden čas „devadesátek“ se mi přání pracovně splnilo. Vozil jsem v modrých vagónech balíky a dopisy právě do Varů. Tam konečná - i ložnička - den volna; věru ideální zaměstnání, není-liž pravda?
No, ale „jináč“ mám Vary jako vy sešity v jeden kabát s filmovým festivalem - a zvláštním pocitem, že zprvu kráčím od parkoviště a jako ve snu úzkým údolím (obestavěným domy), které se znenadání prudce rozšíří v panorama, na něž ohromeně shlížím z vyhlídky nad hotelem Termal: pode mnou nekrytý bazén a já konverzuji s Adélou Švarcovou, zdejší půvabnou dámou; ne že bychom se příliš znali, ale vloni jsem ji oslovil v tamní galerii. Ale k meritu glosy. Zemřel Stanislav Burachovič - někdejší můj kolega ve Středisku západočeských spisovatelů, autor šedesáti publikací. Odešel v neděli 2. Ledna; byl mu 71 rok.
Stanislav Burachovič se narodil se 13. října 1950 v Karlových Varech, kterým osudově zůstal věrný. V Praze na Filozofické fakultě UK studoval informatiku a knihovnictví (1971-1976). Co zaměstnanec Karlovarského muzea, kde pracoval po pět dekád, se specializoval na dějiny západočeských lázní a chvíli se doplňovali v lásce k nim se Zdeňkem Šmídem (1937-2011), jenž ovšem městu věnoval jen knihu Mé staré dobré Vary aneb Váš žoviální průvodce pitím i žitím (Praha, 1999).
Stanislav Burachovič nepsal tak žoviálně a jako historik ani nemohl, ale na kontě má práci Karlovy Vary secesní (1982) a různé průvodce. Zlatý věk Karlových Varů (1993) koneckonců předvádí město v lepším světle, než jak vypadá dnes. A mýty shromáždil v knihách Kouzelná harfa (1982) či Bájné bytosti Karlovarska (2009), zatímco vědečtější ráz mají Výroční obyčeje na Karlovarsku (1985). Už zmíněným průvodcem je kniha Krajem léčivých vod (1989) a obrazovou publikací Svět kolonád. Standa nijak nezastíral, že jeho lásku k lázním formoval i dlouho zapovídaný Dietlův seriál Píseň pro Rudolfa III.
Nebyla mu cizí ani oblast lázní Františkových a Mariánských, ba chválil mou publikaci o Lázních Kynžvart; ne už mou knihu Zabiju Putina v Karlových Varech.
knihydobrovsky.cz/kniha/zabiju-putina-v-karlovych-varech-588845
Posléze SB zpracoval historii lázeňství v českých zemích a se Stanislavem Wieserem dali dohromady Encyklopedii lázní a léčivých pramenů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (2001). Příliš se neúčastnil schůzí našeho Střediska a posléze a nepochybně hlavně pro nedostatek času, je opustil. Pro mě pak není bez zajímavosti, že vlastně původně studoval na Střední hotelové škole v Mariánských Lázní, a tedy té, kde i hrdina mých děl Jakub Pašek, partner „magické“ Joriky.
Stanislav Burachovič měl rád film Vrchní, prchni, ale zájem o národopis uň vyhrál. Dal mu po zbytek života zelenou. Přednášel i v německy hovořících zemích anebo anglicky, v letech 1992-98 v Japonsku. Pořádal mezinárodní symposia. Roku 2018 se stala realizovaná jím stálá výstava v Karlovarském muzeu „Nejlepší muzejní expozicí České republiky“ a téhož roku se on sám stal Osobností Karlovarského kraje. Ale již dvacet let předtím převzal Cenu města. Nejrůznějších výstav realizoval desítky - na nejrozličnější témata. Tvořil katalogy a k expozicím kongeniální knihy. Napsal však i populárněji zaměřené Záhady a mystéria Karlovarska (2002) a Magická místa Karlovarského kraje (2013). Slavní návštěvníci Karlovarska (2003) navíc inspirovali Vladimíra Párala k sérii kratších vyprávění o spisovatelích, co během staletí procházeli nedalekými Mariánkami. Dotyčné Páralovo dílo ale dodnes existuje nikoli v knižním vydání, nýbrž pouze na stránkách Salonů Práva.
Podobně poutavá je kniha Genius loci západočeských lázní (2008), již SB sepsal ve spolupráci s Marií Holečkovou. Jeho dílem je i Lexikon osobností Karlovarska (2009) a fascinuje mě Příběh grandhotele Pupp (2010) - ve světě non fiction představuje něco jako ve světě Hrabalově román Obsluhoval jsem anglického krále; což byla Burachovičova milovaná knížka.
„K nezaplacení“ je i jeho Karlovarské kalendárium 1325-2010 (2010). Zkrátka i dobře, propral milovaná lázně až na dřeň a zanechává za sebou dílo, jež bude dál doceňováno. Vlastivědné písemnictví kraje dokonce Stanislav Burachovič zcela systematicky sbíral už od roku 1960, kdy mu bylo teprve deset let. A přece před sebou ještě nedávno viděl tolik, tolik témat. Až by to jiného lekalo. Jeho paní lekaly spíš stále nepřehlednější nánosy u nich doma.
Jak se SB svěřil v jednom z posledních rozhovorů, věřil vždy postřehu Otokara Březiny, že „stejně jako květina, i člověk působí nejlépe tam, kde vyrostl“.
Podle mě to neplatí pro každého, nicméně pro Stanislava Burachoviče se to stalo mantrou. Skromný milovník blues se přitom ani nepovažoval za spisovatele, nýbrž za pozorovatele, zapisovatele, písmáka. V jeho pozůstalosti jsou dvě nedokončené autobiografie a verše.
Autor textu: Ivo Fencl
Zdroj fotografie: pixabay.com/karlsbad-2795520
