Vít Lodr, člen Klubu českých turistů, níže popisuje výlet za skřítky a obry.
Jako vzdělaní lidé 21. století samozřejmě na čarodějnice nebo bílou paní nevěříme. Ale na skřítky a obry určitě - vždyť i zmizelý poklad je v téhle zemi každodenní realitou!
Před rokem nás Olda Němec k výletu na Vysoký kámen lákal. Jenže když se mělo vyrazit, došly mu síly. Nebo odvaha. Možná není zadobře se skřítky, možná lechtal obry tam, kde to nemají rádi… Každopádně my s obry ani se skřítky problémy nemáme a na Vysokáč jsme letos vyrazili i bez Oldy.
V půl jedenácté vylézáme v Lubech z vlaku a hned před nádražím vidíme ošuntělé a poničené směrovky. Že by se Olda bál už i sem?
Po červené míříme do Horních Lubů a zrovna, když plánujeme zastávku na pivo v Kozabaru (už jen pro ten název tam leckdo chce zajít), míjí nás kolona traktorů a zastavuje před hospodou. No, tak jdeme dál, tohle je na dlouho.
Otravná cesta po silnici končí na rozcestí Pod Vodárnou, dál už stoupáme lesem, zobeme maliny, sbíráme houby a couráme se. Po chvíli les končí a před námi se otevírá pohled do údolí kolem Valtéřova a dál až ke Slavkovskému lesu a Dyleni. Po široké lesní cestě za chvíli docházíme k Vysokému kameni. Část z nás rovnou zůstává dole pod skalkami, část sice moc nevěří, že to jde, ale po chvilce pěšinou ve svahu vystoupá až na hřebínek a užívá si výhledy z nedaleké skalní věže. Rozhlížím se kolem – skřítci nikde vidět nejsou. Kromě nás je tu dost dalších lidí, pořád někdo přichází a odchází, kravál, mumraj, to plachým skřítkům nesvědčí. A obři sice plaší nejsou, ale zase by se s nimi kde kdo chtěl fotit. Možná se šli podívat do sedla na ty Hraniční slavnosti. Taky si tam zajdeme.
Konečně se všichni slézáme pod skalami u infotabule a můžeme pokračovat. Kousek se vracíme a pak už neprobádanou cestou scházíme na hranici. Odtud by se dalo krásně dojít až k historickému hraničnímu kameni Juliusstein, ale ani letos to nevychází: „Šutrů už jsme nahoře viděli dost, nepotřebujeme vidět ještě další!“ Já vím, leda by z něj teklo pivo… O kousek níž docházíme na silnici a Lubáci tvrdí, že po ní se dá dojít až do sedla. Jednak je to blbost, druhak je to dál. Jdeme kratší a hezčí cestou přes Eubabrunn. Akorát je to trochu do kopce. Ale z lesa už se ozývá muzika a lesní cesty začínají být ucpané auty, tak už to nemůže být daleko.
Po půl třetí jsme na Lubském sedle, je tu spousta lidí, stany, po obou stranách silnice stojí historické traktory, které jsme potkali už dopoledne, vyhrává muzika, kdesi se čepuje pivo a prodávají koláče. A potkáváme se tu s Pavlem, který sem dorazil na kole. Jdu zjistit, jak nám jede autobus do Lubů. Když se mi to konečně podaří, ptám se na zpáteční cestě jednoho z pořadatelů na skřítky. A na obry. „Jo, tady je teď kravál a moc lidí, to oni teď budou zalezlí někde na Vysokáči.“ No jo, ale tam jsme je neviděli. Možná jsme se minuli někde cestou.
Před půl pátou se páskujeme do autobusu, sjíždíme do Lubů a cestou ještě naposled máváme (nebo hrozíme?) koloně traktorů, která nám blokuje cestu. Pak už jen popocházíme na nádraží a v pět nám to jede do Chebu.
Ve vlaku příjemně klimbám a v hlavě se mi znovu odvíjí dnešní den. Tak třeba na tom Vysokáči – jak jsem si poodešel kousek stranou od té vyhlídky – nikdo tam nechodil a byl tam klid – byl tam takový táhlý hřbet a v něm nějaká vodorovná brázda a jeskyně – tu jsem tady ještě nikdy neviděl – tak jsem k tomu otvoru dolezl a nakoukl do něj – byla tam tma a hnusně to tam páchlo - dovnitř jsem radši nelezl… Proboha! Teď mi to došlo! Co když tady ten obr byl? Možná tu jenom tak ležel…. Na boku ….
Zdroj: Klub českých turistů Union Cheb
